Nejste fotogeničtí? A mohla bych to vidět?
Tohle semínko nejistoty v nás bleskově vyklíčí kdykoliv někdo vytáhne foťák. Odkud to asi pramení? No já myslím, že odpověď je jasná. Ve většině případů nás vždycky někdo vyfotí bez hlubšího rozmyslu a hle, příšerná momentka je na světě. Been there, done that.
Není se pak čemu divit, že lidé nemají focení sebe sama v oblibě. Celý ten začarovaný kruh začíná už v dětství, ze kterého má nejeden z nás celkem komické fotky. Jenže dokud jsme ještě malá píva, je to docela sranda. Postupem času bereme na vážnosti a jakýkoliv nelichotivý snímek v nás vyvolává dojem, že vypadáme jako Shrek těsně před probuzením. A Shreka já mám ráda!
Takže jsem nebo nejsem fotogenický?
Abych se dostala k jádru pudla, já si jednoduše myslím, že všechno záleží na fotografovi, ať už je to profesionál, babička nebo kamarádka. Každý autor snímku musí umět vyhodnotit, jestli nám to na fotce sluší nebo ne (i když v případě rodiny je to hodně ošemetný, maminkám a babičkám budeme vždy a všude připadat bezpodmínečně roztomilí). Věřím, že pokud by nás celý život fotil profesionál, budeme mít všichni pocit, že jsme podědili ten zázračný gen fotogeničnosti.
Ale vy jste fotogeničtí. Ve správných rukách!
Bohužel jen málokdo z nás má osobního fotografa, a tak nás v životě čeká ještě hodně nepovedených fotek. Ale tak co. Většině z nich se můžeme zasmát, nejlépe po zhlédnutí ihned smazat (a to i za cenu násilí na autorovi snímku), ale především se nad tím moc nepozastavovat. A když už se rozhodnete pro focení s profesionálem, nebuďte nervózní, svěřte se do jeho rukou a nechte se vést celým procesem. Protože profesionál ví přesně, jak vám dokázat, že fotogeničtí jste! ♥
PS.: Takhle jsem na fotkách byla (ne)fotogenická já v Berlíně, fotky má na svědomí Péťa Kotrlík, můj příležitostně dvorní fotograf.